A proč? A jak? A mami mluv sakra!

,,Až to dítě bude mluvit, to bude!"

Jejej, no kolikrát já tohle od maminek slyšela! A víte co? Taky jsem byla takhle naivní. Bláhově jsem si myslela, jak péče o potomka bude rázem jednodušší a pohodovější, když mi řekne, kde ho bolí a hlavně si s ním pokecám. V hlavě jsem si představovala několikahodinové rozhovory o prvních láskách, životních událostech či nekonečném vesmíru. Neuvědomovala jsem si, že tomu všemu musí zaručeně předcházet období s pracovním názvem ,,A proč? A jak? A mami mluv sakra!".

No, řeknu vám naprosto bez výčitek, že mít doma ukecaného caparta, je někdy na babybox. Živě si představuji, jak bych svírajíc na pravém boku dítě otevřela plechovou schránku, posadila ho tam, nohou se zapřela o stěnu a druhou ho tam ládovala. Přece každý říká, jak je na svůj věk malý, vejít se tam musí! Jedním ladným pohybem bych dvířka zabouchla a se slovy:,,Tak to bychom pro dnešek měli!", bych si oprášila ruce o sebe. No, dobře, neříkám to úplně bez výčitek, asi bych vám to nepřiznala, kdybych v sobě neměla už dvojku bílého. Ať zvedne ruku ten, z koho udělala mateřská taky alkoholika? A víte co? Nedělejte nic, je mi jasné, že ze všech. Jen nás je málo, kdo to řekne nahlas. :)

Ne, dobře, trochu přeháním. Miluju to dítě nadevše, ale jeho upovídanost a předčasná puberta (o které jsem se rozpovídala i zde ve videu) mě poslední dobou dohání k šílenství. ,,Ten kluk tak krásně mluví!" slyším ze všech stran. ,,A zkusili jste si to vydržet celý den?" odpovídám ironicky v duchu. Ale ono to jde (minimálně s tou dvojkou vína v žíle), pokud jste doma nebo někde, kde vás nikdo neposlouchá. Nedávno jsme ovšem cestovali po severní Itálii. Jak jistě víte, na některých místech se to hemží Čechy. A přesně na té pláži, kde daleko normálnější bylo říct ,,brýden" než ,,bonžorno", se Tobi s jeho otazníky zase předvedl. Leželi jsme na rozpáleném písku, v ruce drink, šumění moře, taková ta pravá idylka, kterou rozrážely jen neustálé Tobiho otázky. Něco jako proč je písek bílý, šmoulové modří a má moucha zuby? Aspoň malý zoubky, takovýhle majinkatý, ulčitě má mami! No, schválně, vy víte, jestli má moucha zuby? A pokud jo, má i zadek? Vstala jsem a v hlavě si spočítala, že když půjdu tři sta metrů na záchod, kde budu čůrat půl litru tekutiny a zase půjdu zpět, tak to pro mě znamená minimálně čtyři minuty ticha. Usmála jsem se, udělala první krok. ,,Maminko, kam jdeš?" ,,Čůrat, hned přijdu." ,,Já chci taky, jdu s tebou, jo?" No, výborně, to byl můj sen, doufám, že si chceš celou dobu povídat. Jo, chtěl.

Zapluli jsme do první volné kabinky, Tobi se vyčůral a znuděně čekal na mě. Znějící čeština z okolních kabinek, jiný typ záchodu a synův pohled v zádech způsobil, že už bylo úplně zbytečné na wc chodit. Snažila jsem se soustředit, abych se nemusela za pár minut vracet zpátky, když v tom se řádně hlasitě ozvalo:,,Tak co, mami? Jde to?" Hlaholící čeština utichla stejně rychle jako moje potřeba.

Tak já vám nevím, holky, ale technika jde dopředu, vymýšlejí se samé zázračné preparáty, tak kde je sakra volume na tom mém zdroji trapasů?