„Chcete raději závoj nebo korunku?“ vytrhla mě z přemýšlení prodavačka ve svatebním studiu. „Korunku. Moc si nepotrpím na ta romantická gesta, kdy ženich zvedá nevěstě závoj při prvním novomanželském polibku“ pousmála jsem se a představovala si, jak bychom se tomu s Mattem zasmáli.
Když mě Matt požádal o ruku, nebylo to pro nikoho překvapení. Seznámili jsme se před šesti lety a již nějaký čas spolu bydlíme. Logicky přišla na řadu svatba. Jednáme jako dospělí lidé, kteří se k danému kroku rozhodli po pečlivém uvážení. Opravdu nechápu kamarádky, které se vdávají z čisté zamilovanosti. Chemie vyprchá a pak je důležité být s někým, kdo rodinu zabezpečí a s kým si rozumíte. Dopila jsem skleničku sektu a nechala si zabalit své svatební šaty. Byla jsem šťastná, že už mám tuhle etapu vybírání za sebou, nepatřím zrovna k ženám, které milují nákupy. Mrkla jsem na hodinky a byla ráda, že budoucí manžel ještě nebude z práce doma. Alespoň stihnu schovat šaty bez toho, aby je Matt viděl. Nosí to prý smůlu. Před bytem jsem si všimla lesklých červených lodiček velikosti 37, asi přišla Mattova sestra, občas u nás přespí. Vyzkoušela jsem si boty, skvěle mi padnou, musím si koupit taky takové. Rozrazila jsem dveře a volám na Sofii, ale nikdo se neozývá. Uklidila jsem šaty do své skříně v pracovně, když se ozvaly nějaké zvuky z ložnice. Nakoukla jsem do ložnice a strnula. Na mém snoubenci seděla spoře oděná blondýna, sotva osmnáctiletá. „Kdo sakra jste?“ ozvala se ta peroxidka. „Jo, vykej mi! Tak se mi to líbí!“ ozval se Matt. Bloncka se zachichotala: „Ale ne ty, brouku, kdo je sakra ona!“ Matt se otočil, v očích značné vzrušení, které se okamžitě změnilo ve zděšení. „Panebože, zlato, to není tak, jak si myslíš!“ vyhrkl. „Jak můžeš do prdele vědět, co si myslím, ty hajzle!“ zařvala jsem téměř hystericky. „Miláčku, nic to pro mě neznamená, je to jen sex!“ křičel za mnou můj budoucí manžel a snažil se obléct trenýrky. „Fajn! Můžu se vyspat s celým tvým basketbalovým týmem? Když půjde jen o sex! Jsi takovej ubožák! Vypadni z mého bytu, ty prase!“ Otevřela jsem balkon a vyházela všechno jeho značkové oblečení z balkónu a nezapomněla jsem po něm mrsknout prsten s diamantem. Zakutálel se k jeho nohám, sehnul se pro něj. „Skutečně? Konec?“ ozval se Matt. Pohlédla jsem na něj se značným zhnusením v očích. Pochopil. A odešel. Ani jsem si nevšimla, kdy se vypařila ta kurva. Byt utichl a já se svalila v pláči na podlahu.
Dny míjely a s nimi odeznělo i „soucitné“ pokukování kolegyň. Nepotřebovala jsem ničí utěšování. Chtěla jsem být hlavně sama. Jednoho dne jsem spěchala rychle na obchodní jednání, když na mě někdo volal. „Slečno, něco vám upadlo! Slyšíte, slečno!“ Otočila jsem se. Podívala jsem se na neznámého pohledného muže a oči mi sjely na jeho napřaženou ruku s mými krajkovými kalhotkami v ruce. „Eh...to není moje!“ řekla jsem raději rychle, aby nepoznal, že mě přivedl do rozpaků. „Ale ano, viděl jsem, jak vám to vypadlo z kabelky! No tak, vemte si to!“ řekl muž. V tom si povšiml, co drží ve své pravé ruce a zrudl. Stydlivě jsem si od něj převzala svůj titěrný kousek spodního prádla a pípla: „Děkuji.“ „Promiňte, možná se to teď nehodí, ale nemohl bych vás pozvat na kávu?“ optal se nečekaně mladík. „Máte pravdu, opravdu se to příliš nehodí,“ odvětila jsem. „A někdy jindy?“ nenechal se odbít mladík. „Máte vizitku?“ zeptala jsem se, připadal mi už docela otravný, stejně nezavolám. Neznámý mi podá lesklou kartičku se svým telefonem. „Bryan? Krásné jméno! Děkuji. Určitě se vám ozvu!“ vyloudím jeden hollywoodský úsměv a už se chci rozloučit, když mě zastaví ještě jedna otázka. „A vaše jméno?“ „Promiňte, jmenuji se Sunny Tylorová. Teď už opravdu musím jít. Mějte se hezky.“ „Vy také. Na shledanou, Sunny.“
Po celé obchodní jednání jsem nemohla myslet na nic jiného než na to, co se právě stalo. Ten okamžik, ten elektrizující dotek ruky. Bylo na něm něco, nevím co, něco okouzlujícího. Snad jeho úsměv nebo hlas? Ne, byl to jeho pohled, tak jiskřivý. „Slečno Tylorová, co si o tom myslíte? Halo, slečno Tylorová!“ vytrhne mě šéf ze zamyšlení. „Ehm...prosím? Omlouvám se, trochu jsem se zamyslela! Nezlobte se!“ usmála jsem se rozpačitě a snažila se zjistit, o čem je řeč. Schůze skončila a já si všimla, že na Bryana nemůžu přestat myslet. Měla bych mu zavolat? Po příchodu do osamělého bytu jsem si nalila skleničku bílého vína a snědla řecký salát, který jsem si koupila v bistru cestou domů. Podívala jsem se na svůj mobilní telefon a uvažovala. Mám mu zavolat? Nemám? Prosvítila jsem display přístroje a zase ho zhasla. Ale jo, zavolám! Snažila jsem se přečíst číslice na vizitce, ale ruka se mi příliš třásla. Položila jsem vizitku na stůl a zaostřila na číslice. Vyťukala jsem na telefonu 566-385-211. Ale ne, co to dělám, co by si o mně pomyslel. Nakonec jsem neodolala a roztřesenýma rukama jsem číslo vytočila znovu. Tentokrát jsem již telefon předčasně neukončila. „Bryan Turner, prosím?“ „Dobrý den, Bryane, u telefonu Sunny Tylorová, dnes jsem se potkali a...“ „A rozhodla jste se, že přeci jen máte chuť na kávu?“ „Ne, tedy vlastně ano. Máte ještě zájem? Zvu vás!“ „A co zítra v pět v kavárně Kris Kros?“ „Tam to mám ráda, budu tam!“ „Dobře, těším se. Na shledanou.“ „Na shledanou.“
„Chcete raději závoj nebo korunku?“ vytrhla mě ze zamyšlení prodavačka ve svatebním salonu. Jako bych už to někde slyšela. „Závoj. Líbí se mi to gesto, jak ženich zvedá nevěstě závoj při prvním novomanželském polibku,“ usmála jsem se a představovala si, jak mě Bryan bude poprvé líbat jako svoji ženu.
Žádné komentáře:
Okomentovat