V ušmudlaném dopise nadepsaném mým jménem stálo: „Susan Mayerová rozená Brownová zemře 21.8.1999 deset minut před půlnocí.“
Dny v Halls ubíhaly a splývaly jeden do druhého. Nic se nedělo, nic, co by nás vytrhlo ze stereotypních dní horkého léta. V kanceláři číslo 12 posedávalo několik znuděných novinářů, ovívalo se novinovými plátky a popíjelo kafe ze Starbucks naproti, aby neusnuli nudou. Do zvuku ventilátoru zaburácel hrubý hlas šéfa. „Poslední dobou se nic neděje. Nemáme o čem psát, a tak lidé přestali kupovat noviny. Dávám vám měsíc, poté začneme snižovat stavy.“ Místností to zadunělo nesouhlasným mručením. Rozhlédla jsem se po spolupracovnících, ale nikdo se nedíval vystrašeně. Já sama se klepala jako zmoklý pes a nemohla jsem se soustředit na jednu myšlenku. Hlavou mi jich letělo několik. Jak splatíme hypotéku bez mého platu, děti mohou zapomenout na kroužek baletu a fotbalu, výběrové školy také něco stojí. Ačkoli na malém městě nebyly platy příliš vysoké, noviny nás platily docela slušně. Když sečteme manželův výdělek s mým, žijeme si nad poměry. Bez mého platu bychom museli snížit své nároky, poplatit bychom dokázali jen základní věci.
Netušila jsem, že je vše úplně jinak.
Vzala jsem si půldenní volno a těžkým krokem jsem kráčela k našemu domu. Manželův Jeep byl už kupodivu zaparkován na příjezdové cestě. Rychle jsem odemykala vstupní dveře ve strachu, že se něco stalo. Paul ležel na gauči jen v trenkách, v rukou orosený Heineken a sledoval nějaký zápas. Když mě spatřil, rychle vstal a zmateně pobíhal po obýváku. „Jess, miláčku, ty už jsi doma? Stalo se něco?“ „Na to jsem se chtěla zrovna zeptat já tebe!“ odvětila jsem. „Já...no dali nám v práci studijní volno či co...no, prý v rámci nějakého celoživotního vzdělávání,“ vykoktával můj značně rozrušený manžel. „Aha, to se mi ulevilo. Mě tak rozbolela hlava, že jsem musela jít domů. Stalo se něco, co ti musím říct.“ Paul mě vybídl k mluvení pokynutím hlavy, ale pohled mi nevěnoval. „Všiml sis, že je v poslední době vše v takové pohodě, že nemáme o čem psát?“ začala jsem a bez čekání na souhlas partnera jsem pokračovala: „No, tak nám dnes šéf řekl, že pokud se to do měsíce nezmění, začne vyhazovat. Vážně nevím, co mám dělat. Vím, že to s tvým platem zvládneme, ale nechci Jenny a Tonyho okrást o jejich kroužky, však víš, jak je to baví!“ Manžel znehybněl a vytřeštil oči. Jeho pohled mě šokoval. Co se děje? Netušila jsem, že již druhý měsíc je bez práce a má rodina je existenčně závislá na mém příjmu.
Proletělo mi hlavou, kolikátý dopis dnes dorazil. Čtvrtý nebo dokonce pátý? Když přišel první dopis, nebyla jsem na tom příliš dobře. Bylo pondělí 2.6.1999 a na mě čekal ve schránce složený papír nadepsaný mou adresou. Po rozložení papíru na mě vyskákalo několik písmen, která dávala zděšující sdělení: „Tim Buck zemře 6.6.1999 v 16.15 hod v Hasičské stanici města Halls.“ Dopis jsem upustila na zem jako horký kus železa. Třásla jsem se hrůzou, která na mě vypadla z plechové urny. Tima každý ve městě znal. Byl to sympatický pětačtyřicátník, hasič a otec spolužačky mé dcery. Vlasy již měl z části ozdobené stříbrem, ale v hasičské uniformě mu to neuvěřitelně slušelo. Uvědomila jsem si to, když zachránil nový gril rodičů ze zajetí ohně. Tenkrát mé tělo spaloval nejen žár plamenů, ale i touha po něm. To už je však dávno, samozřejmě ještě před Paulem. Ale zemřít bych ho nechat nemohla. „Mami, co bude k večeři?“ vytrhla mě z myšlenek Jenny a já zapomněla na papírek, s kterým si začal pohrávat vítr až ho zahnal do blízkého kanálu. Na list s výstražným sdělením jsem si vzpomněla až v sobotu večer, kdy televizní zprávy hlásily vraždu místního hasiče. Vyděšeně jsem zírala na obrazovku a do očí se mi řinuly slzy. Manžel se vrátil z kuchyně s dvěma sklenkami vína v ruce. Podávajíc mi sklenku, tázal se, co se stalo. Roztřeseným hlasem jsem se snažila přeříkat zprávu hlasatelky, ale slova mi nedávala smysl. Manžel pochopil, něco zamumlal, ale nezněl překvapeně ani vyděšeně. Zadívala jsem se na něj ztrápeným pohledem a vyhrkla: „Já, ... já to věděla! Já věděla, že umře. Měla jsem tomu zabránit. Je to moje chyba. Já ho vlastně zabila!“ „Cože? To nemohl tušit nikdo! Jak bys ho mohla ty zabít?“ odvětil Paul. „Před pár dny...přišel mi...přišel mi dopis a v něm bylo...bylo tam, že Tim...že Tim zemře. Sakra, jak jsem na to mohla zapomenout! Měla jsem ho zachránit, bylo to varování!“ „Ale miláčku. To nemůžeš vědět. Třeba to byl jen špatný kanadský vtípek a blbá souhra náhod. Přece si to nebudeš vyčítat, to nedává smysl.“ Ten večer jsem nemohla usnout. Zdálo se mi o Timovi, grilu a zakrváceném noži. Pohřeb proběhl o týden později, a jak se začaly otáčet dny v kalendáři, vše se vracelo do zajetých kolejí. Až jednoho dne přišel další šok. Schránka na dopisy, lístek, výhružné sdělení. Dopis byl napsán stejným kudrnatým písmem. „Priscilla Fremont zemře dne 21.6.1999 na rohu páté ulice ve 23.20!“ Na nic jsem nečekala, běžela jsem do domu a hrnula se k telefonu. Vymačkala jsem číslo policie, ale telefon byl hluchý. Nechápala jsem. Otočila jsem se a trhla sebou. Ve dveřích stál Paul a zíral na mě. „Proboha Jess, co se stalo?“ vyhrkl a hrnul se ke mně. „Co dělá zase tak brzy doma?“ prolétlo mi hlavou a do rukou jsem mu podávala poštovní lístek. Rychle očima prolétl řádky a zeptal se: „A co jsi chtěla dělat s tím telefonem?“ „Přece zavolat policii! Musím to nahlásit, než dojde k dalšímu neštěstí!“ „Neblázni, okamžitě tě začnou podezírat! To nesmíš udělat!“ „A co mám tedy podle tebe dělat?“ „No...já nevím. Víš, možná je to znamení.“ „Jo, znamení, že někdo další zemře!“ řvala jsem bezmocně. „A co když ne. Nezlob se na mě, ale...ale co když to je klíč k tvé práci. Víš přesně, co se stane. Kdybys o tom začala psát...“ „Zbláznil ses! Jsi vůbec normální! Okamžitě to jedu nahlásit na Policii, ať se ti to líbí nebo ne!“ řvala jsem vzteky bez sebe. „Vyhodili mě z práce!“ zakřičel zoufale Paul. „Cože?“ „Jo, je to už docela dlouhá doba. Bál jsem se ti to říct. Ale bez tvého příjmu přijdeme o dům, dětem nezaplatíme školu, nebudeme jíst... Jo a odpojili nám telefon.“ Dopadla jsem těžce na podlahu, hlavu jsem schovala do dlaní a doufala jsem, že je to jen zlý sen. Nevím, jak dlouho jsem tak seděla, ale když jsem se znovu podívala, začalo se stmívat a Paul už se mnou v místnosti nebyl. Věděla jsem, co bych měla udělat, ale nemohla jsem, má rodina je mi vším.
„Od té doby se můj život změnil. Vše bylo úplně jiné. Noviny měly opět zaplněné stránky, lidé je kupovali a naše pracovní místa zůstala neohrožena. Vždy jsem přišla s novou zprávou jako první, a tak nebylo divu, že můj portrét několikrát visel na zdi s titulem – zaměstnanec měsíce,“ vypovídala jsem s rozmyslem komisaři a pokračovala: „Poslední dopis dorazil 5.listopadu a ohlašoval vraždu třiatřicetileté cukrářky Jane Eddyové, která se měla stát 11.11.1999 v 11:11 hodin. Jak už víte, k vraždě nedošlo, jelikož Jane se dokázala bránit a zavolala policii.“ „Tušíte, kdo Vám mohl dopisy posílat?“ vytrhl mě z chmurného vzpomínání policista. Rychle jsem zavrtěla hlavou, nedávajíc ani známku nejistoty. Samozřejmě jsem věděla, kdo za tím je. „To bude od nás vše, musím vás poprosit, abyste neopouštěla město, pro další vyšetřování vás budeme potřebovat!“ řekl rázně vyšetřovatel a konečně mě propustil domu. Zbrkle jsem nastartovala svůj starý mercedes a ten se protestně rozjel. Řítila jsem se k domovu tak rychle, jak jen to mé auto dovedlo. Vtrhla jsem do domu a zavelela: „Balíme, odjíždíme!“ Paul byl v sekundě vedle mě, vzal můj obličej do svých dlaní a vydechl: „Jess, miláčku, neblázni! Chceš, aby si hned na nás ukázali prstem. Nic netuší, nemají žádné důkazy! Nemůžou tě s ničím spojovat! Chceš vláčet děti po světě a nutit je se skrývat?“ Rozbrečela jsem se jako malé dítě, sakra, má pravdu! „Máš pravdu, zpanikařila jsem. Vše bude zase v pořádku, spolu to zvládneme. Musíme...“
Hodiny se vlekly, napětí v místnosti bylo nesnesitelné. Chvěla jsem se, v hlavě se mi míhaly útržky obrazu, na který chci zapomenout. Teplá květnová noc, zvuky sirén, světla, spoutaná osoba s obličejem u podlahy a slova: „Máte právo nevypovídat, vše co řeknete, může být použito proti vám.“ Nyní se mi zdá, že je to strašně dávno. Bohužel je to krutá realita. Jak dlouho už tu nehybně sedím a čekám na konečný verdikt? Lidé vstávají, dveře se rozrážejí a v nich stojí muž v dlouhém taláru. Vyjádření poroty a rychlý úder do stolu potvrzují vinu pachatele. Slova už nevnímám, slzy se mi hrnou do očí, srdce bije jako o závod. Rychlostí blesku se zvedám ze svého místa. „To já! Já zabila všech deset obětí! Vše jsem udělala já sama!“ zakřičím přes celou soudní síň. Z lavice obžalovaných se na mě vrhl překvapivý pohled skutečného vraha, mého manžela.
Žádné komentáře:
Okomentovat