Za branami ložnice

Společné spaní. Velké téma. Během očekávání vašeho vysněného potomka si v hlavě promítáte představy sladce spícího děťátka v jeho krásném pokojíčku navrženém podle poslední instagramové módy. Vybíráte postýlku, peřinky, povlečení, mantinel, nebesa, noční lampičku, hrací kolotoč a s přesností víte, že to vše využijete na tisíc procent.
Každé miminko je jiné, ale troufám si tvrdit, že drtivá většina maminek brzy pozná, že kdyby si místo těchto všech (ne)zbytností koupila pár kartonů vína, udělala by lépe. Na postýlku akorát sedá prach.

My měli představu podobně bláznivou. Miminko od porodnice ve své postýlce, ve vlastním pokojíčku. Naše postel je naše postel a budeme si tam brát miminko jen ráno na krátké pomazlení. Káťo, jako vážně? Ty naivko! Tobi nám to záhy vysvětlil a stanovil si jasná pravidla:,,Jestli chcete, abych spal, spím s vámi!" Naštěstí jsem brzy pochopila, že kontaktní rodičovství je pro naše miminko tou správnou cestou. Kojila jsem na požádání, nosila v šátku a dítě spalo vesele v postýlce. Ovšem v té naší. Pamatuji si jako včera, kdy jsme vyřízení rezignovali a poprvé si dali Tobiho mezi nás do postele. Podívali jsme se s manželem na sebe a řekli si, že to je vlastně v pohodě:,,Vždyť nezabírá žádné místo!" Nakojím v polospánku, to pro nás znamená nějakou tu hodinku zavřených očí, což rádi vyměníme za celonočního pochodování s kojencem na rukou v poloze na tygříka. Vítězství! Hahaha, podruhý! To vám jako sakra nedošlo, že dítě roste? No, nedošlo. Mysleli jsme si, že společné spaní je nějaký krátkodobý stav. Asi na jednu noc nebo co!? Dny utíkaly, dítě se nekontrolovatelně zvětšovalo a přibývalo modřin z prokopaných nocí. Manžel si zvykl na spaní na pěti centimetrech a já už mám vyvinuté reflexy jak Chuck Norris, protože i kop s dvojitou otočkou dokážu hravě vykrýt.

Co se ovšem u nás dokázalo dobře udržet, bylo večerní uspávání v postýlce v pokojíčku. V noci jsme sice museli vstát, ale aspoň pár hodin (někdy minut) jsme měli postel pro sebe. Dlouho usínal se mnou za ruku v pokojíčku až do letošního května, kdy ho poprvé uspávali moji rodiče. Babička (maminka) ho uložila, pohladila a on usnul sám. Tak jsme toto uspávání zavedli a mělo to nebývale dobré výsledky. Měli jsme večer více času s mužem pro sebe a navíc Tobi překvapivě i lépe spal. Dokonce poprvé i celou noc. Teď už mi to připadá jako sci-fi, protože naposled spal celou noc začátkem července na dovolené. Ale večerní uspávání pokračovalo v podobném duchu a já byla spokojená. Až do teď.

Poslední měsíc se uspávání stalo jednou velkou kovbojkou. Tobi opět vyžaduje, abych ho při usnutí držela za ruku a usíná hodinu i dvě. Pokud ho nechám v pokojíčku a jdu si sama lehnout, vylézá tisíckrát. Potřebuje čůrat, chce napít, uložit, spadla mu peřina, ještě pusinku, chce pomazlit, zase čůrat,... A mně už z toho asi hrábne, protože tento kolotoč trvá minimálně dvě hodiny. Poslední dny to dotáhl k dokonalosti. Popadne plyšáka, peřinu a polštář a stojí na prahu ložnice, že jde spát k nám. Když mu to nedovolíme, ustele si na zemi se slovy:,,Nevadí, maminko, chci spinkat na zemi."

A co teď s tím?

Přiznávám, že jsem naprosto v koncích. Snažím se být nekompromisní, protože dovolím mu to jednou, skončí už u nás v posteli ,,napořád". Jenže zároveň se peru s vlastními vzpomínkami, kdy jsem úplně stejně stála před branami ložnice mých rodičů. S peřinou a polštářem. Připravena spát klidně na zemi. Pamatuju si na ten strašný strach, který jsem osamocená v pokojíčku prožívala. Na ty pocity nespravedlnosti, že rodiče usínají spolu, ale já musím být sama.
Chci mít svoji postel pro sebe, chci se roztahovat a nemít neustálý strach, že dostanu pravým hákem do obličeje, chci mít chvíli čas jen pro mě s mužem. To vše sobecky chci. Ale zároveň nechci, aby moje dítě prožívalo pocity jako já, aby se cítilo samo a odstrčené. Mé dítě musí vědět, že u mě má vždy náruč otevřenou. Bez ohledu na hodinu, ve dne i v noci.

A tak se pro jednou taky ptám já vás. Co dělat?


Pokud vaše miminko rádo usíná za bílého šumu, doporučuji medvídka myHummy. Novou verzi medvídka recenzuji zde.