Čokoládový sen

Občas mi dochází nápady. To se pak hledá inspirace všude a nakonec smícháte to, co je prostě

po ruce. :))

Tentokrát...

Čokoládový dort s klasickým máslovopudinkovým krémem

Suroviny:

1 máslo
1 hrnek cukru
1 vanilkový cukr
4 vejce
500g mouky
1 PDP
150 ml podmáslí
kakao

1 máslo
3/4 hrnku cukru
vanilka
1 vanilkový pudink

čokoláda (nejlépe aspoň 80%)

Postup:

Vyšleháme máslo s cukry, přidáme postupně 4 vejce. Postupně přidáváme mouku s pdp a podmáslí. Přidáme kakao.
Pečeme cca na 160°.

Na krém uvaříme pudink. Vyšleháme máslo s cukrem, přidáme vanilkový prášek a opatrně vmícháme vychladlý pudink.

Vychladlý dort překrojíme, naplníme krémem. Krém také navrstvíme na vrch dortu a ozdobíme (hobliny z čokolády).

Nápad, který mě ,napad´

Příběh tohoto dortu je trochu divoký. Vzpomínáte na pejska, kočičku a jejich dort? Tak tohle bylo něco podobného. Jen bez myší, okurek. Možná. 

Suroviny: 

1 hrnek + 3 vrchovaté lžíce samokypřící bezlepkové mouky
1 hrnek cukru krupice
1 lžička sody
   špetka soli
1/2 PDP
1 čokoládový puding
1 cukr s mandlovou příchutí
3 vejce
1 hrnek mléka

+ čokoládová poleva, šlehačka, jahodová marmeláda

Postup:

Sypké části smícháme. Vyšleháme vejce, přidáme olej a mléko. Postupně přidáváme sypkou směs. 

Pečeme na cca 160° zhruba hodinu. 

Po vychladnutí rozkrojíme na polovinu a promažeme (nejlépe domácí) jahodovou marmeládou. 

Vrch polijeme čokoládovou polevou (každý ji dělá jinak, na to se třeba vrhneme v jiném příspěvku :) ) a potřeme vyšlehanou šlehačkou s 1/2 van. cukru. 

Na ozdobení můžeme použít ořechy, čokoládové hobliny,... 

Knedlo, zelo

Mezi klasicky stravujícími lidmi se traduje, že jako vegetarián musíte na mnoho jídel zapomenout. A víte co? Není to vůbec pravda. Uvařit můžete i takové masové klasiky jako rajskou, svíčkovou, gulášovou polévku či typicky české knedlo zelo. Že nevěříte? Tak si pojďte zavařit se mnou. :)

Tuhle delikatesu miluje i můj manžel - velký masožravec.

Zelí:
Nakrouhané zelí dáme vařit, vaříme zpočátku odkryté, aby zelí nezhořklo. Přebytečnou vodu slejeme a přidáme máslo a na kostičky nakrájenou cibuli, osmahneme. Dochutíme solí, pepřem a celým kmínem (toho dávám dost, v zelí ho milujeme). Po chvilce zelí zaprášíme lžičkou hladké mouky a osladíme dle chuti.

Knedlík:
Knedlík dělám na několik způsobů. Od klasických houskových před bramborové k chlupatým.

Nejvíce však milujeme knedlíky dle tohoto receptu:
Nakrájíme na kostičky 6 rohlíků, přelijeme mlékem, sůl, petrželku, 2 žloutky, hrubá mouka -smícháme a necháme chvíli odležet. Zatím ušleháme ze dvou bílků sníh a promícháme s těstem. Knedlíky vaříme 20-30min.

Výpečky z tofu:
Do pekáčku nakrájíme máslo, přidáme cibuli a tofu na kostičky (nejlépe uzené či marinované). Pečeme zhruba hodinu za občasného promíchání.

                                                                  Dobrou chuť! :-)

Průvodce dne se mnou (Tobias, 11m)

6:00 Každý den začíná herdou do zad a zamumláním ,,mamama". Dávám tím mámě jasně najevo, že chci vstávat. Máma mě položí a snaží se mě nakojit s vidinou toho, že ještě usnu. Haha, baví mě tím každé ráno! Zasměju se, otočím na všechny čtyři a už dostává do zad i ,,tatata". Táta ani nerozlepí oči a dá mě na zem. Opět se zasměju (takový ten pekelný smích, pozn. mámy) a už otvírám vestavěnou skříň, abych vyházel vše, co tam najdu. Jelikož zatím dosáhnu jen na první tři poličky, mám brzy všechnu ,,práci" hotovou a už mě to samotného nebaví. Stoupnu si k posteli a z plných plic dám najevo svoji nespokojenost. Křičím, dokud táta nevstane a neotevře dveře do království (čti: obývací pokoj s kuchyní), ve kterém mohu škodit. Táta se připravuje do práce, máma vyhrnuje rolety, stele postele a uklízí všechny pozůstatky mé práce u šatní skříně.



7:00 Táta už mi dávno udělal ,,pápá" a já z kuchyně slyším nějaké bublání. Aha, máma si chystá snídani. Tak to ne! Jen dosedne s šálkem cara ke stolu, už jsem u ní, postavím se a řvu. Řvu tak dlouho, dokud si se mnou nejde hrát.



8:00 Pořád na mámu lezu a křičím, aby konečně pochopila, že chci u ní spinkat. Naštěstí se dovtípí a já s úsměvem koukám, jak otvírá zásuvku a vytahuje šátek. Jupí! Ještě to s ní není marný a rozumí mi. Usínám a spokojeně si spinkám hodinu či hodinu a půl.



9:00 Spím.



V 9:30 se budím. Protáhnu se a už do mě máma cpe ovocnou přesnídávku. Jednu lžičku ochutnám a pokud to není s hruškou, další sousto odmítám. Pokud přesnídávka s hruškou je, olíznu čtyři lžičky a pátou vyprsknu. Nevím proč, ale když sním půlku připraveného množství, mamka je úplně mokrá, vlasy rozcuchané a na obličeji má kapičky mé svačiny! Kdo tady svačí - já nebo ona!?



10:00 Máma mě chce už po několikáté přebalit. Nechápu, na co to chce. Uteču ji s holým zadkem a udělám loužičku uprostřed obýváku. Mám z toho srandu. Až když máma výrazně řekne ,,pučim", začne mě zajímat a čekám, co mi půjčí za úplatu toho, že budu ležet a nechám si dát plenu. Na tepláky a ponožky musí mít v záloze nové ,,pučim".


11:00 Hrajeme si s mámou a ona odbíhá k plotně. Letím po čtyřech za ní, musím ji ukázat, jak jsem se naučil hlasitěji křičet a jak umím zapnout troubu. Máma si toho všimne až když už je slušně předehřátá (v troubě zbytek koláče, nevím, kolikrát už jsem ho upekl).



12:00 Kolotoč s ovocnou přesnídávkou se opakuje, tentokrát se zeleninou. Já se stále držím scénáře - prskání střídá zavřenou pusu na deset západů. Nutno podotknout, že máma po útoku špenátu vypadá ještě hůř než po plivancích od hrušky. Pak se mě máma snaží přebalit a obléct, bez několika ,,pučim" se nedám.



13:00 Spím. Máma snídá, obědvá, asi i večeří. Nemám tucha, co ještě dělá.



14:00 Haloo, mámo, jsem tady! Už jsem vyspinkaný, jdeme si hrát! ,,Aaaaagrr, beeee!" Ne, samotného mě to vážně nebaví! Za každou křupku ti dám 10 vteřin klidu.



15:00 Máma vyndává jogurt. Já nahazuji svůj ,,pokerfejs", doufám, že jí je jasné, jak tenhle souboj dopadne. Ano, tušíte správně, dnes už 4:0 pro mě.



16:00 Jsme venku, v kočárku mě to baví, tolik věcí na koukání. Někdy si vyžádám křupku, ale jinak si myslím, že jsem ,,aj, hodnej, šikovnej".



17:00 Hrajeme si nebo jsme venku nebo řvu.



18:00 Aaa, chystá se večeře! Mámu ta snaha ještě nepřešla. Má pravdu, s kaší ve vlasech bude hezčí. Co dodat... 5:0 pro mě.



19:00 Koupačka! Konečně! Ta mě baví! A nejlepší je, když se koupu s maminkou. Potom oblíkání ve znamení ,,pučim", kojení a uložení do postýlky. Okamžitě se postavím a házím přes palubu postýlky ponožky na mámu. Máma sedí u mě a čte si, když tu nesedí, řvu.



20:00 Sním si své sny.



20:30 Jsi tady, mámo? Slyším tátu!



21:00 Mami, tati, já jsem tady!



21:30 Mami, chci mléko a k tobě do postele!



22:00 Nemůžu spát. Za ruku držet nechci, nakojit nechci, chovat nechci. Prostě brečím.



23:00 Spím klidněji.



00:00 Mámo, mléko.



00:30 Mami, bolí mě zuby. (Opakuji, co půl hodiny až do rána)



06:00 Plácnu mámu do zad... Kruhy pod očima má větší než včera, ale neboj, mami, pod nánosem přesnídávky nebudou vidět!

Přiznání aneb Jak jsem nechtěla kojit

Rozhodla jsem se jít s kůží na trh a veřejně se přiznat. Ano, pletu si asi na sebe bič. Vím, že je mnoho maminek, které tvrdí, že kojit může každá a přes to nejede vlak. Jenže pravdou je, že každá nemůže nebo každá nechce. Já nechtěla...

Začnu od začátku...

Pár dnů po zjištění dvou čárek na těhotenském testu jsem začala řešit otázku kojení. Všude na mě vyskakovaly články, jak je důležité kojit, že se vytváří pouto mezi matkou a dítětem. Fotky kojících matek jsem přehlížela, pohled na kojící ženu mi byl nepříjemný. Kojit jsem nechtěla. Představa strkat mé prso do úst svému dítěti mi přišla (ano, píši naprosto upřímně) úchylná! Proboha, jak to někdo může dělat!?

Celé těhotenství jsem měla ,,depky" z toho, co budu dělat po porodu, jak v porodnici řeknu, že nechci kojit!? Koupila jsem si odsávačku a lahve, abych mohla mléko odsávat a krmit dítě z lahve. (Nechtěla jsem kojit, ale mateřské mlíčko jsem pochopitelně miminku dávat chtěla.) Kdo to nezažil, nepochopí, jaké jsem měla stavy. Opravdu jsem se tím hodně trápila. Jednou jsem se svěřila na rodinné oslavě a byly na mě vrženy takové pohledy, že jsem to už pak řekla jen dvěma kamarádkám, jinak nikomu. I mamka mi řekla, že ji překvapuji svými názory, že si chci nechat odepřít to nejkrásnější, co s dítětem mohu zažít.

V porodnici jsem se bála, jak to tam řeknu. Již na porodním sále se sestry snažily, aby se Tobík přisál, ale on se nepřisál. Spal. Následně to tak bylo celý den až do půlnoci. Většina maminek by se trápila, proč se dítě nechce přisát, ale já se potají radovala. Říkala jsem si, že to nakonec osud vyřešil za mne a Tobísek mě prostě nechce. Ani druhý den to s kojením nevypadalo slavně, ale nakonec se přisál. A lepšilo se to a lepšilo. Třetí den přišla za mnou sestřička, která mě měla na starosti první den, s úsměvem na rtech mi říkala, jak je šťastná, že jsem se ,,rozkojila", že je to úžasná zpráva. Prý po tom první dni si myslela, že kojit ani nebudu. A najednou takový obrat. Hm, já v duchu trpěla a těšila se domů, že konečně vytáhnu odsávačku.

Kolotoč okolo Tobíska byl tak náročný, že na odsávání nebyl čas. A tak Tobík dál ,,cucal moje prso". Všude jsem četla, jak maminky mají pocity spojení s miminkem a že to je nejkrásnější, co s dítětem zažily. Blbost! Je to jen jídlo. A dost to bolí. Nejkrásnější pro mě bylo a je, když mám Tobíka v šátku. Připadá mi to, jako by opět byl u mě v bříšku. U toho cítím pocity spojení s mým synem, největší pocit štěstí a lásky, jaký jsem kdy v životě mohla zažít. Děkuji za ty okamžiky!

Jak to dopadlo?
Tobískovi je 9 měsíců a já stále kojím. Postupně se stávalo, že jsem u lékaře pyšně oznamovala, že Tobíka plně kojím. A i když ani teď necítím to stále skloňované ,,velké spojení", o kterém maminky básní, tak jsem ráda, že Tobíska kojím. Za prvé mu dávám to nejlepší, co můžu (mlíčko a moji blízkost) a za druhé - nevím, jak bych ho jinak utěšila, když v noci brečí a nechce usnout. :-)
Vím, že nejsem jediná s tímto ,,blokem", jen není IN o tom mluvit, proto jsem se rozhodla tento článek napsat. Maminky, kojte, pokud chcete, pokud můžete. Ale pokud nemůžete, nesmutněte, svoji lásku dáte miminku i jinak než pouze kojením.

A kdo by to byl před pár měsíci tušil, že já jednou budu mít takovou fotku...

(Tobi byl kojen do roku a půl.)

VIDEO NA YOUTUBE zde: https://youtu.be/UHgVnqo6wy0

Poštovní tajemství

V ušmudlaném dopise nadepsaném mým jménem stálo: „Susan Mayerová rozená Brownová zemře 21.8.1999 deset minut před půlnocí.“


Dny v Halls ubíhaly a splývaly jeden do druhého. Nic se nedělo, nic, co by nás vytrhlo ze stereotypních dní horkého léta. V kanceláři číslo 12 posedávalo několik znuděných novinářů, ovívalo se novinovými plátky a popíjelo kafe ze Starbucks naproti, aby neusnuli nudou. Do zvuku ventilátoru zaburácel hrubý hlas šéfa. „Poslední dobou se nic neděje. Nemáme o čem psát, a tak lidé přestali kupovat noviny. Dávám vám měsíc, poté začneme snižovat stavy.“ Místností to zadunělo nesouhlasným mručením. Rozhlédla jsem se po spolupracovnících, ale nikdo se nedíval vystrašeně. Já sama se klepala jako zmoklý pes a nemohla jsem se soustředit na jednu myšlenku. Hlavou mi jich letělo několik. Jak splatíme hypotéku bez mého platu, děti mohou zapomenout na kroužek baletu a fotbalu, výběrové školy také něco stojí. Ačkoli na malém městě nebyly platy příliš vysoké, noviny nás platily docela slušně. Když sečteme manželův výdělek s mým, žijeme si nad poměry. Bez mého platu bychom museli snížit své nároky, poplatit bychom dokázali jen základní věci.

Netušila jsem, že je vše úplně jinak.

       
Vzala jsem si půldenní volno a těžkým krokem jsem kráčela k našemu domu. Manželův Jeep byl už kupodivu zaparkován na příjezdové cestě. Rychle jsem odemykala vstupní dveře ve strachu, že se něco stalo. Paul ležel na gauči jen v trenkách, v rukou orosený Heineken a sledoval nějaký zápas. Když mě spatřil, rychle vstal a zmateně pobíhal po obýváku. „Jess, miláčku, ty už jsi doma? Stalo se něco?“ „Na to jsem se chtěla zrovna zeptat já tebe!“ odvětila jsem. „Já...no dali nám v práci studijní volno či co...no, prý v rámci nějakého celoživotního vzdělávání,“ vykoktával můj značně rozrušený manžel. „Aha, to se mi ulevilo. Mě tak rozbolela hlava, že jsem musela jít domů. Stalo se něco, co ti musím říct.“ Paul mě vybídl k mluvení pokynutím hlavy, ale pohled mi nevěnoval. „Všiml sis, že je v poslední době vše v takové pohodě, že nemáme o čem psát?“ začala jsem a bez čekání na souhlas partnera jsem pokračovala: „No, tak nám dnes šéf řekl, že pokud se to do měsíce nezmění, začne vyhazovat. Vážně nevím, co mám dělat. Vím, že to s tvým platem zvládneme, ale nechci Jenny a Tonyho okrást o jejich kroužky, však víš, jak je to baví!“ Manžel znehybněl a vytřeštil oči. Jeho pohled mě šokoval. Co se děje? Netušila jsem, že již druhý měsíc je bez práce a má rodina je existenčně závislá na mém příjmu.


Proletělo mi hlavou, kolikátý dopis dnes dorazil. Čtvrtý nebo dokonce pátý? Když přišel první dopis, nebyla jsem na tom příliš dobře. Bylo pondělí 2.6.1999 a na mě čekal ve schránce složený papír nadepsaný mou adresou. Po rozložení papíru na mě vyskákalo několik písmen, která dávala zděšující sdělení: „Tim Buck zemře 6.6.1999 v 16.15 hod v Hasičské stanici města Halls.“ Dopis jsem upustila na zem jako horký kus železa. Třásla jsem se hrůzou, která na mě vypadla z plechové urny. Tima každý ve městě znal. Byl to sympatický pětačtyřicátník, hasič a otec spolužačky mé dcery. Vlasy již měl z části ozdobené stříbrem, ale v hasičské uniformě mu to neuvěřitelně slušelo. Uvědomila jsem si to, když zachránil nový gril rodičů ze zajetí ohně. Tenkrát mé tělo spaloval nejen žár plamenů, ale i touha po něm. To už je však dávno, samozřejmě ještě před Paulem. Ale zemřít bych ho nechat nemohla. „Mami, co bude k večeři?“ vytrhla mě z myšlenek Jenny a já zapomněla na papírek, s kterým si začal pohrávat vítr až ho zahnal do blízkého kanálu. Na list s výstražným sdělením jsem si vzpomněla až v sobotu večer, kdy televizní zprávy hlásily vraždu místního hasiče. Vyděšeně jsem zírala na obrazovku a do očí se mi řinuly slzy. Manžel se vrátil z kuchyně s dvěma sklenkami vína v ruce. Podávajíc mi sklenku, tázal se, co se stalo. Roztřeseným hlasem jsem se snažila přeříkat zprávu hlasatelky, ale slova mi nedávala smysl. Manžel pochopil, něco zamumlal, ale nezněl překvapeně ani vyděšeně. Zadívala jsem se na něj ztrápeným pohledem a vyhrkla: „Já, ... já to věděla! Já věděla, že umře. Měla jsem tomu zabránit. Je to moje chyba. Já ho vlastně zabila!“ „Cože? To nemohl tušit nikdo! Jak bys ho mohla ty zabít?“ odvětil Paul. „Před pár dny...přišel mi...přišel mi dopis a v něm bylo...bylo tam, že Tim...že Tim zemře. Sakra, jak jsem na to mohla zapomenout! Měla jsem ho zachránit, bylo to varování!“ „Ale miláčku. To nemůžeš vědět. Třeba to byl jen špatný kanadský vtípek a blbá souhra náhod. Přece si to nebudeš vyčítat, to nedává smysl.“ Ten večer jsem nemohla usnout. Zdálo se mi o Timovi, grilu a zakrváceném noži. Pohřeb proběhl o týden později, a jak se začaly otáčet dny v kalendáři, vše se vracelo do zajetých kolejí. Až jednoho dne přišel další šok. Schránka na dopisy, lístek, výhružné sdělení. Dopis byl napsán stejným kudrnatým písmem. „Priscilla Fremont zemře dne  21.6.1999 na rohu páté ulice ve 23.20!“ Na nic jsem nečekala, běžela jsem do domu a hrnula se k telefonu. Vymačkala jsem číslo policie, ale telefon byl hluchý. Nechápala jsem. Otočila jsem se a trhla sebou. Ve dveřích stál Paul a zíral na mě. „Proboha Jess, co se stalo?“ vyhrkl a hrnul se ke mně. „Co dělá zase tak brzy doma?“ prolétlo mi hlavou a do rukou jsem mu podávala poštovní lístek. Rychle očima prolétl řádky a zeptal se: „A co jsi chtěla dělat s tím telefonem?“ „Přece zavolat policii! Musím to nahlásit, než dojde k dalšímu neštěstí!“ „Neblázni, okamžitě tě začnou podezírat! To nesmíš udělat!“ „A co mám tedy podle tebe dělat?“ „No...já nevím. Víš, možná je to znamení.“ „Jo, znamení, že někdo další zemře!“ řvala jsem bezmocně. „A co když ne. Nezlob se na mě, ale...ale co když to je klíč k tvé práci. Víš přesně, co se stane. Kdybys o tom začala psát...“ „Zbláznil ses! Jsi vůbec normální! Okamžitě to jedu nahlásit na Policii, ať se ti to líbí nebo ne!“ řvala jsem vzteky bez sebe. „Vyhodili mě z práce!“ zakřičel zoufale Paul. „Cože?“ „Jo, je to už docela dlouhá doba. Bál jsem se ti to říct. Ale bez tvého příjmu přijdeme o dům, dětem nezaplatíme školu, nebudeme jíst... Jo a odpojili nám telefon.“ Dopadla jsem těžce na podlahu, hlavu jsem schovala do dlaní a doufala jsem, že je to jen zlý sen. Nevím, jak dlouho jsem tak seděla, ale když jsem se znovu podívala, začalo se stmívat a Paul už se mnou v místnosti nebyl. Věděla jsem, co bych měla udělat, ale nemohla jsem, má rodina je mi vším.


„Od té doby se můj život změnil. Vše bylo úplně jiné. Noviny měly opět zaplněné stránky, lidé je kupovali a naše pracovní místa zůstala neohrožena. Vždy jsem přišla s novou zprávou jako první, a tak nebylo divu, že můj portrét několikrát visel na zdi s titulem – zaměstnanec měsíce,“ vypovídala jsem s rozmyslem komisaři a pokračovala: „Poslední dopis dorazil 5.listopadu a ohlašoval vraždu třiatřicetileté cukrářky Jane Eddyové, která se měla stát 11.11.1999 v 11:11 hodin. Jak už víte, k vraždě nedošlo, jelikož Jane se dokázala bránit a zavolala policii.“ „Tušíte, kdo Vám mohl dopisy posílat?“ vytrhl mě z chmurného vzpomínání policista. Rychle jsem zavrtěla hlavou, nedávajíc ani známku nejistoty. Samozřejmě jsem věděla, kdo za tím je. „To bude od nás vše, musím vás poprosit, abyste neopouštěla město, pro další vyšetřování vás budeme potřebovat!“ řekl rázně vyšetřovatel a konečně mě propustil domu. Zbrkle jsem nastartovala svůj starý mercedes a ten se protestně rozjel. Řítila jsem se k domovu tak rychle, jak jen to mé auto dovedlo. Vtrhla jsem do domu a zavelela: „Balíme, odjíždíme!“ Paul byl v sekundě vedle mě, vzal můj obličej do svých dlaní a vydechl: „Jess, miláčku, neblázni! Chceš, aby si hned na nás ukázali prstem. Nic netuší, nemají žádné důkazy! Nemůžou tě s ničím spojovat! Chceš vláčet děti po světě a nutit je se skrývat?“ Rozbrečela jsem se jako malé dítě, sakra, má pravdu! „Máš pravdu, zpanikařila jsem. Vše bude zase v pořádku, spolu to zvládneme. Musíme...“


Hodiny se vlekly, napětí v místnosti bylo nesnesitelné. Chvěla jsem se, v hlavě se mi míhaly útržky obrazu, na který chci zapomenout. Teplá květnová noc, zvuky sirén, světla, spoutaná osoba s obličejem u podlahy a slova: „Máte právo nevypovídat, vše co řeknete, může být použito proti vám.“ Nyní se mi zdá, že je to strašně dávno. Bohužel je to krutá realita. Jak dlouho už tu nehybně sedím a čekám na konečný verdikt? Lidé vstávají, dveře se rozrážejí a v nich stojí muž v dlouhém taláru. Vyjádření poroty a rychlý úder do stolu potvrzují vinu pachatele. Slova už nevnímám, slzy se mi hrnou do očí, srdce bije jako o závod. Rychlostí blesku se zvedám ze svého místa. „To já! Já zabila všech deset obětí! Vše jsem udělala já sama!“ zakřičím přes celou soudní síň. Z lavice obžalovaných se na mě vrhl překvapivý pohled skutečného vraha, mého manžela.

Krajkové kalhotky

„Chcete raději závoj nebo korunku?“ vytrhla mě z přemýšlení prodavačka ve svatebním studiu. „Korunku. Moc si nepotrpím na ta romantická gesta, kdy ženich zvedá nevěstě závoj při prvním novomanželském polibku“ pousmála jsem se a představovala si, jak bychom se tomu s Mattem zasmáli.


Když mě Matt požádal o ruku, nebylo to pro nikoho překvapení. Seznámili jsme se před šesti lety a již nějaký čas spolu bydlíme. Logicky přišla na řadu svatba. Jednáme jako dospělí lidé, kteří se k danému kroku rozhodli po pečlivém uvážení. Opravdu nechápu kamarádky, které se vdávají z čisté zamilovanosti. Chemie vyprchá a pak je důležité být s někým, kdo rodinu zabezpečí a s kým si rozumíte. Dopila jsem skleničku sektu a nechala si zabalit své svatební šaty. Byla jsem šťastná, že už mám tuhle etapu vybírání za sebou, nepatřím zrovna k ženám, které milují nákupy. Mrkla jsem na hodinky a byla ráda, že budoucí manžel ještě nebude z práce doma. Alespoň stihnu schovat šaty bez toho, aby je Matt viděl. Nosí to prý smůlu. Před bytem jsem si všimla lesklých červených lodiček velikosti 37, asi přišla Mattova sestra, občas u nás přespí. Vyzkoušela jsem si boty, skvěle mi padnou, musím si koupit taky takové. Rozrazila jsem dveře a volám na Sofii, ale nikdo se neozývá. Uklidila jsem šaty do své skříně v pracovně, když se ozvaly nějaké zvuky z ložnice. Nakoukla jsem do ložnice a strnula. Na mém snoubenci seděla spoře oděná blondýna, sotva osmnáctiletá. „Kdo sakra jste?“ ozvala se ta peroxidka. „Jo, vykej mi! Tak se mi to líbí!“ ozval se Matt. Bloncka se zachichotala: „Ale ne ty, brouku, kdo je sakra ona!“ Matt se otočil, v očích značné vzrušení, které se okamžitě změnilo ve zděšení. „Panebože, zlato, to není tak, jak si myslíš!“ vyhrkl. „Jak můžeš do prdele vědět, co si myslím, ty hajzle!“ zařvala jsem téměř hystericky. „Miláčku, nic to pro mě neznamená, je to jen sex!“ křičel za mnou můj budoucí manžel a snažil se obléct trenýrky. „Fajn! Můžu se vyspat s celým tvým basketbalovým týmem? Když půjde jen o sex! Jsi takovej ubožák! Vypadni z mého bytu, ty prase!“ Otevřela jsem balkon a vyházela všechno jeho značkové oblečení z balkónu a nezapomněla jsem po něm mrsknout prsten s diamantem. Zakutálel se k jeho nohám, sehnul se pro něj. „Skutečně? Konec?“ ozval se Matt. Pohlédla jsem na něj se značným zhnusením v očích. Pochopil. A odešel. Ani jsem si nevšimla, kdy se vypařila ta kurva. Byt utichl a já se svalila v pláči na podlahu.

         Dny míjely a s nimi odeznělo i „soucitné“ pokukování kolegyň. Nepotřebovala jsem ničí utěšování. Chtěla jsem být hlavně sama. Jednoho dne jsem spěchala rychle na obchodní jednání, když na mě někdo volal. „Slečno, něco vám upadlo! Slyšíte, slečno!“ Otočila jsem se. Podívala jsem se na neznámého pohledného muže a oči mi sjely na jeho napřaženou ruku s mými krajkovými kalhotkami v ruce. „Eh...to není moje!“ řekla jsem raději rychle, aby nepoznal, že mě přivedl do rozpaků. „Ale ano, viděl jsem, jak vám to vypadlo z kabelky! No tak, vemte si to!“ řekl muž. V tom si povšiml, co drží ve své pravé ruce a zrudl. Stydlivě jsem si od něj převzala svůj titěrný kousek spodního prádla a pípla: „Děkuji.“ „Promiňte, možná se to teď nehodí, ale nemohl bych vás pozvat na kávu?“ optal se nečekaně mladík. „Máte pravdu, opravdu se to příliš nehodí,“ odvětila jsem. „A někdy jindy?“ nenechal se odbít mladík. „Máte vizitku?“ zeptala jsem se, připadal mi už docela otravný, stejně nezavolám. Neznámý mi podá lesklou kartičku se svým telefonem. „Bryan? Krásné jméno! Děkuji. Určitě se vám ozvu!“ vyloudím jeden hollywoodský úsměv a už se chci rozloučit, když mě zastaví ještě jedna otázka. „A vaše jméno?“ „Promiňte, jmenuji se Sunny Tylorová. Teď už opravdu musím jít. Mějte se hezky.“ „Vy také. Na shledanou, Sunny.“

         Po celé obchodní jednání jsem nemohla myslet na nic jiného než na to, co se právě stalo. Ten okamžik, ten elektrizující dotek ruky. Bylo na něm něco, nevím co, něco okouzlujícího. Snad jeho úsměv nebo hlas? Ne, byl to jeho pohled, tak jiskřivý. „Slečno Tylorová, co si o tom myslíte? Halo, slečno Tylorová!“ vytrhne mě šéf ze zamyšlení. „Ehm...prosím? Omlouvám se, trochu jsem se zamyslela! Nezlobte se!“ usmála jsem se rozpačitě a snažila se zjistit, o čem je řeč. Schůze skončila a já si všimla, že na Bryana nemůžu přestat myslet. Měla bych mu zavolat? Po příchodu do osamělého bytu jsem si nalila skleničku bílého vína a snědla řecký salát, který jsem si koupila v bistru cestou domů. Podívala jsem se na svůj mobilní telefon a uvažovala. Mám mu zavolat? Nemám? Prosvítila jsem display přístroje a zase ho zhasla. Ale jo, zavolám! Snažila jsem se přečíst číslice na vizitce, ale ruka se mi příliš třásla. Položila jsem vizitku na stůl a zaostřila na číslice. Vyťukala jsem na telefonu 566-385-211. Ale ne, co to dělám, co by si o mně pomyslel. Nakonec jsem neodolala a roztřesenýma rukama jsem číslo vytočila znovu. Tentokrát jsem již telefon předčasně neukončila. „Bryan Turner, prosím?“ „Dobrý den, Bryane, u telefonu Sunny Tylorová, dnes jsem se potkali a...“ „A rozhodla jste se, že přeci jen máte chuť na kávu?“ „Ne, tedy vlastně ano. Máte ještě zájem? Zvu vás!“ „A co zítra v pět v kavárně Kris Kros?“ „Tam to mám ráda, budu tam!“ „Dobře, těším se. Na shledanou.“ „Na shledanou.“

     
   „Chcete raději závoj nebo korunku?“ vytrhla mě ze zamyšlení prodavačka ve svatebním salonu. Jako bych už to někde slyšela. „Závoj. Líbí se mi to gesto, jak ženich zvedá nevěstě závoj při prvním novomanželském polibku,“ usmála jsem se a představovala si, jak mě Bryan bude poprvé líbat jako svoji ženu.

Domácí esíčka

Také milujete sušenky? Zde jeden rychlý recept na skutečně výborná domácí esíčka.

Suroviny:

180g másla
75g cukru
1 vanilkový cukr
200g hladké mouky
75g solamylu
1lzicka PDP
Skořice/kakao

Postup:

Máslo utřeme s cukrem, přidáme skořici (případně kakao). Důkladně promícháme a přisypeme ostatní ingredience - mouku, solamyl, PDP.

Těsto by se nemělo drolit ani lepit.

Pečeme 15-18min na 180st.

Dobrou chuť

Zkušební rohlíky

Dědeček mi vždy říkal, že správně by se v obchodě měly vydávat zkušební rohlíky, abyste věděli, zda vám budou chutnat.

Tato slova bere vážně až jeho pravnuk, který dnes vtrhl do obchodu, sebral rohlík a zase utekl ven. Kdyby své jednání nedoprovodil slovy ,,bryden" a ,,dik", tak by si ho možná nikdo nevšiml.

Je to poměrně úsměvná historka. Pokud ovšem nejste matkou toho dítěte.:-DVyběhla jsem pro něj ven, v půlce ulice zjistím, že mám v ruce dalších šest rohlíků...

Výborný. Prostě...výborný.

Cvičím, cvičíš, cvičíme

Vážně nechápu maminky, které říkají, že na mateřské nemají čas na cvičení. Však je to tak jednoduché! Rozhodla jsem se, že vám z lásky sdělím, jak na to. :-)

Cvičím zhruba hodinu denně, většinou ráno.

Vstáváme, protože Tobi má hlad. Jdeme si tedy vyčistit zuby. Při čištění zubů mě Tobi třikrát prosí o další pastu, negativní odpověď ho lehce rozhodí a chce alespoň ,,diž" (rozuměj kartáček) namočit pod vodou. Sám. V koupelně první potopa.

O pár vteřin později se přesunuje na wc. Vybírá si mezi záchodem a nočníkem, načež si zvolí nočník, aby záchod byl volný pro maminku a prosí o synchronizované čůrání. Odmítnutí se neuznává, čůráme.

Následně nachystám Tobimu snídani na stoleček. Tobi sleduje moje počínání, jak připravuji hrníček, talířek, chleba, prostírání, židličku,... Když vše naaranžuji dle svých představ, suše pronese:,,Díky, mami, gauč!". A já své veledílo přesouvám na gauč.

Oblékám se do cvičebního, už teď ze mě leje. Tobi chce čůrat, tentokrát naštěstí sám. Fajn. Vyprovodím ho na záchod a jdu konečně cvičit! Začínám výzvou na břicho - prkno. Momentálně jsem na 2 minutách a 20 vteřinách. Super, to stíhám, než se vyčůrá. Prkením se přesně 10 vteřin, když se z koupelny ozve nejisté:,,Mami?". Nereaguji. Hlas přidává na intenzitě. Na páté zavolání se rozhodnu odpovědět, pauzuji stopky a běžím do koupelny. ,,Ano, miláčku?" ,,Mami! Zavži dveže!". Zakleju v duchu a vracím se do polohy prkna. V příštích dvou minutách a deseti vteřinách mě volá pouze šestkrát.

Následuje cvičení, které se skládá z posilování všech částí těla. Deset minut cvičení, cviky se střídají po 30 vteřinách, mezi cviky mám tři vteřiny na změnu polohy.
Tobi se z koupelny přesouvá na gauč, kde konečně snídá. Začínám cvičit. Odcvičím první cvik a Tobi prosí o pohádky. Fajn, zaháním myšlenku na to, že mé dítě sledovat nikdy tablet nebude. Získá mi to minuty k dobru! Pouštím pohádku. Odcvičím několik dalších cviků, dítě dosnídalo, vyžaduje další jídlo. Během tří vteřin mezi cviky zvládám doplnit talířek, otřít pusinku i přeskočit reklamu před pohádkou. Následují další dva cviky, utekla minuta a periferně zahlédnu, že dítě právě dopilo hrnek s vodou. Vím, co přijde, přesto se snažím nehnout ani brvou a ponořuji se do cvičení. ,,Mami, pití! Vodu, posím posím!" Dolévám hrneček, vracím se na podložku. Přemýšlím o vyvinutí aplikace, kde se běhání okolo dítěte bude počítat do spálených kalorií.

Docvičím v podobném duchu a začínám cvičit deset minut na břicho. Potřebuji činky, kterých se zmocnil Tobi a odmítá mi je dát. Prosím, přemlouvám, uplácím. Nakonec mi je pustí na nohu, bolí to, neskutečně, ale dobrý - činky mám. Cvičím minutu a v tom se ozve:,,Mami, ee, kakat!". Táži se, zda chce skutečně vykonávat tuto potřebu, zavrtí hlavou s důrazným ne. Tak dobře, cvičím dál. Trvá to sotva jednu a půl sklapovačky a malý uličník se dožaduje opět stejného úkonu. Dovedu dítě na wc, tentokrát zavírám dveře rovnou, nachytat už se nenechám.

Návrat na podložku, cvičím, dítě volá, chce pohádky. Nesu tablet, pouštím pohádku, cvičím, dítě volá - tablet se vybil. Fajn. Nesu notebook, pouštím pohádku, běžím na podložku, v duchu škemrám alespoň o dvě minuty klidného cvičení. Prosba vyslyšena na vteřinu přesně. Dítě volá, chce křupky. Opět přikazuji, přemlouvám, prosím, aby nejprve slezl ze záchodu, pak budou křupky. Odpověď tvrdohlavého batolete tušíte. Nesu misku. Nejsem na to pyšná, ale...chápete!!! Cvičím, dítě chce pití, dávám napít, cvičím, dítě chce jinou pohádku, cvičím, dítě žádá další křupky, odmítám, dítě se vzteká.

Přemísťujeme se oba zpět do obývacího pokoje, kde začínám posilovat zadeček a stehna. Dřepy. Tobi cvičí se mnou. Sekundovou idylku vystřídá prosení o lego. Jdu vyndat do pokojíčku krabici s legem, vracím se cvičit,...

O deset svačinek, čtyři hrníčky vody, dvoje volání o pomoc, pět prosení o hračky později, konečně docvičím. Jdu se (kecám...plazím se!) napít a slibuji Tobimu, že hodím sprchu a jdeme si spolu hrát. Tobi se zamračí, zavrtí hlavou a káže:,,Mami, cvičit, eště!" a táhne mě za ruku na podložku. Začínám cvičit, Tobi otevírá pusu:,,Mami,..."

Turecký magic trick

Také vás při některých trapných situacích, které děti nachystají, napadne, jak se těšíte až jim to jednou vrátíte? Představíte si ten okamžik, kdy vám dítě poprvé přivede ukázat partnera a vy vítězoslavně vytasíte ty nejpeprnější zážitky.

Přiznám se, mě už to napadlo mnohokrát, ale záhy jsem věděla, že mu to stejně neudělám. Až na jednu výjimku, kdy jsem se rozhodla, že udělám…

Jistě jste si všimli, že jsme nedávno navštívili Turecko, takový ten pětihvězdičkový hotel, kde na večeři musíte jít v šatech, hraje decentní hudba a všechno je hrozně nobl. Stačilo, abyste jen trochu zadrobili pečivem a už u vás stál frajer se smetákem a lopatkou s dlouhou rukojetí a uklízel uklizené. Kolikrát jste si ho ani nevšimli, prostě tam bylo pár drobečků, na vteřinu jste se otočili a binec byl fuč. Kouzlo! Občas bych takové kouzlo uvítala i doma, ale…to už odbočujeme.

Každopádně…pokud jste rodina s dětmi, abyste mohli na plno dodržovat bonton slušící dané restauraci, bylo dá se říct nutností, navštívit stravovací zařízení až po uspání dítěte. Jestliže pro vás není překážkou odsunout večeři na pozdější hodinu, není to problém, horší je, pokud vás hlad přepadne ve chvíli, kdy váš potomek má ještě tváře červené od samého skotačení. A přesně to se nám stalo osudným...

Oděni do nejluxusnější roby, kterou poskytoval náš skromný dovolenkový šatník, jsme se vydali na večeři. Nelze tvrdit, že slunce ještě bylo vysoko, ovšem Tobi se ani zdaleka nechystal ke spánku. Ačkoli vybaveni golfkami, milý číšník nám ihned sehnal stůl s jídelní stoličkou pro syna. Idylka z katalogu cestovní kanceláře. Seděli jsme na krásné terase s výhledem přímo na moře…no, co vám mám povídat, romantika jako blázen! Jak tušíte, toho ďáblíka bavilo sedět přesně tři minuty a dvaadvacet vteřin. Poté se jal objevovat okolí, přesněji to, co se nacházelo za zídkou restaurace. Já typická matka bych po každém soustu upalovala Tobiho kontrolovat, ale manžel mě stále dokola uklidňoval slovy:,,V klidu, miláčku, já na něj vidím! Oknem je vidět ta jeho pleška.“ A tak byl miláček v klidu a neřešil. Najednou manžel znejistěl, táži se, co se děje a otáčím se k oknu, kde před chvílí byla ještě vidět zmiňovaná ,,pleš“. Pleš nikde a v tom okamžiku vzduchem letí kalhoty a za nimi trenky. Víte, jak vždy filmaři využívají zpomalené záběry? Sem by se přesně takový hodil. Bleskově jsme se zvedli a prodírali se číšníky a hosty k Tobimu, který si nobl záhon pětihvězdičkového vyvoněného hotelu spletl se záchodem. A udělal, co udělat musel. Ne, o tu menší potřebu vážně nešlo. Zkoprněli jsme, pusy dokořán a nebyli schopni slov…

Už jsme jen čekali, kdy se objeví týpek s čarovným nářadím. Upřímně, na tohle by i jeho magické triky byly krátké.

T

uhle historku jednou rozhodně vytáhnu ještě dřív, než si má budoucí snacha stihne sundat kabát. Rozhodně. Možná. No, spíš asi ne. Ale i tak se nebojím, ono se mu to vrátí… Na dětech.

Balonky

Vždycky jsem tak trochu litovala maminky batolat, jelikož děti pro svoji nevinnou upřímnost prozradí všechno... a vždy si vyberou tu nejnevhodnější chvíli. Od té doby, co z úst mého syna poprvé vyšly slabiky MÁ-MA, se děsím, co přijde. A je to tady! A víte co?! Není to takové, jaké jsem čekala. Je to horší, daleko horší!

Před pár týdny jsem byli s Tobim na úřadě. Několikapatrová moderní budova s perfektní akustikou. Tatínek vyřizoval nějaká lejstra a Tobi zatím jako největší zábavu shledal komentování příchozích lidí. Přišel poměrně sympaticky vypadající mladík a Tobi spustil:,,Mami, pán přišel. Čepičku má a batůžek." Kluk se podíval na Tobiho a usmál se. Oddechla jsem si, je to přece roztomilé. Tobi ale nezklamal a pokračoval:,,Batůžek špinavej. Eee, fuuuj! Mami, koukej!" Mladík poodešel od nás dál, já předstírala hledání něčeho nezbytného v kabelce, nejraději bych do ní vlezla celá. Sláva, našla jsem staré účtenky, snažím se zaujmout Tobiho kreslením. Tobi si vyprosil autíčko, kreslím autíčko. Já nepoučitelná samozřejmě kreslím výfuk, který kouří. Tobi roztáhne pusu do širokého úsměvu a na celou budovu zakřičí:,,Mami, prd! Prd!" Vzpomínáte na tu skvělou akustiku? Budovou se do všech pater nese: ,,Prd, prd, prd!" Manžel se z druhé strany úřadu od přepážky ohlíží, ale je mu jasné, že křičí naše dítě, rudne, rudnu taky. Jen Tobi dál svírá pomačkanou účtenku s prdícím autíčkem a vykřikuje na celé kolo. Nikdo z přítomných samozřejmě netuší, že prdí výfuk na obrázku, všichni myslí, že já!

Do jisté doby si člověk myslí, že dítě je jen pozorovatel a vlastně vůbec neposlouchá, co si říkáme. Omyl. Dítě je špion a se svým stále aktivním radarem trpělivě čeká, kdy vypustíte nějaké pikantní slovíčko. A věřte, vždycky se dočká. Stačí, když zakopnete malíčkem o roh nebo vám na vytřenou podlahu upadne pytel mouky...nebo taky to, když tatínek komentuje dění v Televizních novinách. Měli jsme nedávno jednu důležitou schůzku a zrovna ve chvíli, kdy se slečnou projednáváme hlavní body smlouvy, Tobi opět nezklame:,,Ty vole, prdel!" S manželem zkameníme, vyměníme si pohledy, kterými se ujistíme - je to dobré, neslyšela to. Tobi přistoupí o krok blíž, oči upřené na slečnu a zdůrazní:,,Ty vole, prdel! Prdel, prdel, prdel!" Slečna vybuchne smíchy, manžel kárá dítě, já nejsem schopna ničeho, v hlavě mi zní - je to tady!

A včera u nás byli moji prarodiče, Tobísek je velmi miluje a rád s pradědečkem vymýšlí lumpárny. Ale tentokrát byl už dědeček unavený a šel si vypít kávu, Tobi se nudil. Zrovna ve chvíli, kdy něco babičce a dědovi vyprávím, Tobi přijde ke mně, zvedne ruce s roztaženými prsty a pronese:,,Maminko? Kde je kondom? Nemám, vidíš!" Řetězová reakce...já upřu oči na syna, prarodiče na svoji vnučku, ticho přeruší Tobi:,,Mami, kon-dom! Kondom, kde je?" S nejistým úsměvem a ruměncem ve tváři se mi hlavou honí milion myšlenek, ale nejvíce ta, že uškrtím manžela. Den předem totiž Tobi našel záhadný stříbrný balíček a tázal se tatínka, co to je. Ten můj talent nezúčastněně pokrčil rameny a vyhrkl:,,Kondom" Tobi:,,Co to je kondom?" ,,To je takový balonek, víš?" Balonek? Řekněte malému klukovi, že v něčem je balonek! Ten den se u nás spalo s jedním kondomem v jedné ruce a s druhým v té druhé...

A víte co? To je teprve začátek! 

PS: Nekreslete autíčka s kouřícím výfukem. Nikdy. A používejte balonky! Ušetří vám to řadu trapných situací. :)

Předčasné ověřování

Začalo to u nás dříve, než jsem čekala, než jsem se na to stihla připravit...

Každodenní vyptávání, kdo má pindíka a kdo ne. A kdo pindíka nemá, tak co má!? No, mámo, co!? Napadlo mě ,,pipi" jako první, z čehož měl ten náš čertík ohromnou radost, protože ptáčky má prý rád.

Ráno co ráno při dosednutí na wc si ověřuje, zda to své nářadí stále má a odříkává jako mantru:,,Táta pindík, máma pipi, bába pipi, bába druhej pipi, děda Volvo pindík, děda Andi pindík,...Andi pindík" ,,Tobi, Audi pindík nemá, auta nemají pindíky", Tobi kývne:,,Andi pipi". Mávnu rukou, tohle nevysvětlíš, zkusím to zítra.

Když vyjmenuje celou blízkou a vzdálenější rodinu, prodavačky v obchodě, zvířátka i veškeré zemědělské stroje a všem přiřadí pohlaví, je spokojen.

Tedy do té doby než ho napadne, že by měl vše i kontrolovat.

😂