Rozhodla jsem se jít s kůží na trh a veřejně se přiznat. Ano, pletu si asi na sebe bič. Vím, že je mnoho maminek, které tvrdí, že kojit může každá a přes to nejede vlak. Jenže pravdou je, že každá nemůže nebo každá nechce. Já nechtěla...
Začnu od začátku...
Pár dnů po zjištění dvou čárek na těhotenském testu jsem začala řešit otázku kojení. Všude na mě vyskakovaly články, jak je důležité kojit, že se vytváří pouto mezi matkou a dítětem. Fotky kojících matek jsem přehlížela, pohled na kojící ženu mi byl nepříjemný. Kojit jsem nechtěla. Představa strkat mé prso do úst svému dítěti mi přišla (ano, píši naprosto upřímně) úchylná! Proboha, jak to někdo může dělat!?
Celé těhotenství jsem měla ,,depky" z toho, co budu dělat po porodu, jak v porodnici řeknu, že nechci kojit!? Koupila jsem si odsávačku a lahve, abych mohla mléko odsávat a krmit dítě z lahve. (Nechtěla jsem kojit, ale mateřské mlíčko jsem pochopitelně miminku dávat chtěla.) Kdo to nezažil, nepochopí, jaké jsem měla stavy. Opravdu jsem se tím hodně trápila. Jednou jsem se svěřila na rodinné oslavě a byly na mě vrženy takové pohledy, že jsem to už pak řekla jen dvěma kamarádkám, jinak nikomu. I mamka mi řekla, že ji překvapuji svými názory, že si chci nechat odepřít to nejkrásnější, co s dítětem mohu zažít.
V porodnici jsem se bála, jak to tam řeknu. Již na porodním sále se sestry snažily, aby se Tobík přisál, ale on se nepřisál. Spal. Následně to tak bylo celý den až do půlnoci. Většina maminek by se trápila, proč se dítě nechce přisát, ale já se potají radovala. Říkala jsem si, že to nakonec osud vyřešil za mne a Tobísek mě prostě nechce. Ani druhý den to s kojením nevypadalo slavně, ale nakonec se přisál. A lepšilo se to a lepšilo. Třetí den přišla za mnou sestřička, která mě měla na starosti první den, s úsměvem na rtech mi říkala, jak je šťastná, že jsem se ,,rozkojila", že je to úžasná zpráva. Prý po tom první dni si myslela, že kojit ani nebudu. A najednou takový obrat. Hm, já v duchu trpěla a těšila se domů, že konečně vytáhnu odsávačku.
Kolotoč okolo Tobíska byl tak náročný, že na odsávání nebyl čas. A tak Tobík dál ,,cucal moje prso". Všude jsem četla, jak maminky mají pocity spojení s miminkem a že to je nejkrásnější, co s dítětem zažily. Blbost! Je to jen jídlo. A dost to bolí. Nejkrásnější pro mě bylo a je, když mám Tobíka v šátku. Připadá mi to, jako by opět byl u mě v bříšku. U toho cítím pocity spojení s mým synem, největší pocit štěstí a lásky, jaký jsem kdy v životě mohla zažít. Děkuji za ty okamžiky!
Jak to dopadlo?
Tobískovi je 9 měsíců a já stále kojím. Postupně se stávalo, že jsem u lékaře pyšně oznamovala, že Tobíka plně kojím. A i když ani teď necítím to stále skloňované ,,velké spojení", o kterém maminky básní, tak jsem ráda, že Tobíska kojím. Za prvé mu dávám to nejlepší, co můžu (mlíčko a moji blízkost) a za druhé - nevím, jak bych ho jinak utěšila, když v noci brečí a nechce usnout. :-)
Vím, že nejsem jediná s tímto ,,blokem", jen není IN o tom mluvit, proto jsem se rozhodla tento článek napsat. Maminky, kojte, pokud chcete, pokud můžete. Ale pokud nemůžete, nesmutněte, svoji lásku dáte miminku i jinak než pouze kojením.
A kdo by to byl před pár měsíci tušil, že já jednou budu mít takovou fotku...
(Tobi byl kojen do roku a půl.)
VIDEO NA YOUTUBE zde: https://youtu.be/UHgVnqo6wy0
Žádné komentáře:
Okomentovat