Také vás při některých trapných situacích, které děti nachystají, napadne, jak se těšíte až jim to jednou vrátíte? Představíte si ten okamžik, kdy vám dítě poprvé přivede ukázat partnera a vy vítězoslavně vytasíte ty nejpeprnější zážitky.
Přiznám se, mě už to napadlo mnohokrát, ale záhy jsem věděla, že mu to stejně neudělám. Až na jednu výjimku, kdy jsem se rozhodla, že udělám…
Jistě jste si všimli, že jsme nedávno navštívili Turecko, takový ten pětihvězdičkový hotel, kde na večeři musíte jít v šatech, hraje decentní hudba a všechno je hrozně nobl. Stačilo, abyste jen trochu zadrobili pečivem a už u vás stál frajer se smetákem a lopatkou s dlouhou rukojetí a uklízel uklizené. Kolikrát jste si ho ani nevšimli, prostě tam bylo pár drobečků, na vteřinu jste se otočili a binec byl fuč. Kouzlo! Občas bych takové kouzlo uvítala i doma, ale…to už odbočujeme.
Každopádně…pokud jste rodina s dětmi, abyste mohli na plno dodržovat bonton slušící dané restauraci, bylo dá se říct nutností, navštívit stravovací zařízení až po uspání dítěte. Jestliže pro vás není překážkou odsunout večeři na pozdější hodinu, není to problém, horší je, pokud vás hlad přepadne ve chvíli, kdy váš potomek má ještě tváře červené od samého skotačení. A přesně to se nám stalo osudným...
Oděni do nejluxusnější roby, kterou poskytoval náš skromný dovolenkový šatník, jsme se vydali na večeři. Nelze tvrdit, že slunce ještě bylo vysoko, ovšem Tobi se ani zdaleka nechystal ke spánku. Ačkoli vybaveni golfkami, milý číšník nám ihned sehnal stůl s jídelní stoličkou pro syna. Idylka z katalogu cestovní kanceláře. Seděli jsme na krásné terase s výhledem přímo na moře…no, co vám mám povídat, romantika jako blázen! Jak tušíte, toho ďáblíka bavilo sedět přesně tři minuty a dvaadvacet vteřin. Poté se jal objevovat okolí, přesněji to, co se nacházelo za zídkou restaurace. Já typická matka bych po každém soustu upalovala Tobiho kontrolovat, ale manžel mě stále dokola uklidňoval slovy:,,V klidu, miláčku, já na něj vidím! Oknem je vidět ta jeho pleška.“ A tak byl miláček v klidu a neřešil. Najednou manžel znejistěl, táži se, co se děje a otáčím se k oknu, kde před chvílí byla ještě vidět zmiňovaná ,,pleš“. Pleš nikde a v tom okamžiku vzduchem letí kalhoty a za nimi trenky. Víte, jak vždy filmaři využívají zpomalené záběry? Sem by se přesně takový hodil. Bleskově jsme se zvedli a prodírali se číšníky a hosty k Tobimu, který si nobl záhon pětihvězdičkového vyvoněného hotelu spletl se záchodem. A udělal, co udělat musel. Ne, o tu menší potřebu vážně nešlo. Zkoprněli jsme, pusy dokořán a nebyli schopni slov…
Už jsme jen čekali, kdy se objeví týpek s čarovným nářadím. Upřímně, na tohle by i jeho magické triky byly krátké.
T
uhle historku jednou rozhodně vytáhnu ještě dřív, než si má budoucí snacha stihne sundat kabát. Rozhodně. Možná. No, spíš asi ne. Ale i tak se nebojím, ono se mu to vrátí… Na dětech.
Žádné komentáře:
Okomentovat